Standardní výuka předkládá žákům vše "bezkonfliktně", tj. zcela korektně.
Avšak žákům se nezřídka stane, že udělají ve výpočtu chybu:
a) numerickou (nepodstatné)
b) v myšlence úlohy (zásadní)
Jak ale nezkušení žáci mají poznat, že něco ve výpočtu není v pořádku ??
Na tabuli nám většinou vše hladce vychází (až je to nudné !)
a žák
opakovaně vidí jen takové příklady,
kdy žádná krizová situace (problém) nenastane.
* * * *
Takto se tedy žák nemůže naučit krokům vedoucím k dislokaci a nápravě svých nebo spolužákových chyb.
* * * * * * *
Bylo by dobré, kdybychom v závěru řešení určitých úloh urvali čas
a udělali zhodnocení výsledku,
licitaci na téma,
co nám to vlastně vyšlo a zdali to odpovídá běžnému úsudku.
* * * * * * * * * * *
Žáky
musíme seznámit s postupem pro řešení kritických stavů
a navíc je možno některé z nich učinit šťastnými.
To i za cenu toho, že učitel občas nějaké chyby
zinscenuje;
to buď úmyslně nebo neúmyslně, popř. a to zejména, za pomoci žáka.
Ideální je, když chybuje
učitel a chybu objeví některý žák !
Žák začíná vystupovat v roli tvůrčí, konstruktivní, přestává být pasivní !
Vzrušení, které
při tomto odhalení ve třídě zavládne (je dobré se divit),
způsobí takové oživení,
že i notoričtí
spáči si zapamatují obsah této krizové situace
a i po letech
vzpomínají, v čem se matykář spletl.
Kromě toho se však žáci
poznenáhlu odnaučí
bezmyšlenkovitému podtrhnutí výsledku a pocitu, že tím jeho úsilí končí !
* * *
Navíc, teprve při hledání a
odstraňování chyb se u
tabule přiblížíme situacím,
které žák často prožívá doma, v lavici, při písemce, kdy většinou ani netuší,
že došel k nesmyslu.